V jednom Pražském divadle se zkoušela hra bratří čapků loupežník, v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle dlouhý a hubený úředník z poštovní Spořitelny na žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestikuloval, měnil hlas, zkrátka prožíval hru, jako by byl na scéně a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komickou. Jako blesk s čistého nebe se objevil komik Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem, jehož laskavému, téměř nesmělému humoru, se smálo i publykum ve slavném osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpěl hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal a když vstoupil na scénu chvěl se mu hlas. Přesto nikdy nestratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vidobyl v blískavém a třpytivém světě nalíčených, zářivě vyzívavých filmových hvězd.