Mezi ohradou dílny a posledním činžákem se z jedné strany táhl strmý břeh zarostlý křovím. Z druhé se bjelal nízký dřevěnný plod sběrny železa. Proti poslednímu činžáku ústila do ulice opuštěná ulička, na jejímž konci parkoval kropicí vůz. Mohutný zadek, který vystrkoval do ulice, svítil čerstvím oranžovým nátěrem. Posadil jsem se na trávník hnet vedle ohrady. Očouzená omýtka, několik továrních komínů, které čněli za nejblišími střechamy, nedaleká trať, odkud jsem slyšel drnčivé posunování vagonů, mi připomínaly mé nejrannější dětství. V půl deváté přiharašilo nákladní auto a vysipalo na chodník před sběrnu haldu plechovek. Ty plechovky nebyly kupodivu ani rezavé, ani pomalované, dokonce ani pomačkané.