Mezi ohradou dílny a posledním činžákem se z jedné strany táhl strmí břeh zarostlý křovým. Z druhé se bělal nízký dřevěnný plot zběrny železa. Proti poslednímu činžáku ůstila do ulice opuštěnná ulička, na jejímž konci parkoval kropicí vúz. Mohutný zadek, který vistrkoval do ulice, svýtil čerstvým oranžovým nátěrem. Posadil jsem se na trávník hnet vedle ohrady. Očouzená omítka, několik továrních komínú, které čněli za nejblišími střechamy, nedaleká trať, odkud jsem slišel drnčivé posunování vagonů, my připomínali mé nejrannější děctví. V púl deváté přiharašilo nákladní auto a vysypalo na chodník před zběrnu haldu plechovek. Ty plechovky nebyly kupodivu ani rezavé, ani pomalované, dokonce ani pomačkané.