Vesnice v údolí se probouzý. Drúbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásyl dobitek hlubokými tóny, lidi ještě není slyšet. Až kdyš na kostele raní zvon ukončí svou povídku, objeví se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komínem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsy posílá svúj dech k svketle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemúže být na světě nic mírnějšího a mýruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvytné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkaly noc a že v míru a klydu se započal jejich nový den.