V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svyt lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy odděloval od zbitku knihovny, zdvihl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích, jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhly pronikavé skřeky při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.