V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svyt lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbitku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.