V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampi jakoby se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbytku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.