Po Vánocích se už zase dlouhé noci krátily, dne přibívalo, a než-li jsme se nadály, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle rostával a led na potoce se stával vlhkým a špinavým. Potom i popraskal, a rozpadl se v menší kusi, které s proudem odcházeli do řeky Sázavy. Na několika krách které zbyly jezdily kluci od břehu ale jízdy na křehkých krách se mohly odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebáli nepříjemného vikoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovaly se dlouhou tyčkou, a svou klukovskou neohroženost dávali najevo divokým pokřikem a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je že každé jaro se jich vždy několik vimáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažili aby ostatním klukům a děvčatům ukázaly svou neohroženost. Když odpluly poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.