Po Vánocích se už zase dlouhé noci krátili, dne přibývalo, a nežli jsme se nadály, přišlo jaro. Sních pod paprsky sluníčka rychle roztával a led na potoce se stával vlhkým a špinavým. Potom i popraskal a rozpadl se v menší kusy které s proudem odcházeli do řeky sázavy. Na několika krách, které zbyly jezdily kluci od břehu ale jízdy na křehkých krách se mohly odvážit jen ti opravdu nebojácní, kteří se nebáli nepříjemného vikoupání ve špinavé a ledové vodě. Odstrkovali se dlouhou tyčkou a svou klukovskou neohroženost dávaly najevo divokým pokřikem, a dupáním a poskakováním na malém kousku ledu. Neodstrašovalo je, že každé jaro se jich vždy několik vimáchalo až po krk v bahnité vodě. Vždy znovu a znovu se snažily aby ostatním klukům a děvčatům ukázaly svou neohroženost. Když odpluli poslední kry, valila se potokem už jen kalná voda.