Stáli jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovými vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytily oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.