Stály jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klid. Mlčky stály kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.