Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářú a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahůdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a úhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?