Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařú. A co nabízeli hostům? Inu, lahůdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?