Karel Čapek přiznával že, když namočí pero, a napíše první větu, má celou věc tak v hlavě že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psysko jako rukavice s žabíma očima na tenkých nožkách jež titěrně zvedalo jako by věčně zábly. Do jeho staré pitomé hlavi se nevešlo nic jiného než jméno pucinek a vědomí že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero, jež se s jekem horské bistřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psysko se schodů. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást, a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka.