Karel Čapek přiznával že když namočí pero a napíše první větu, má celou věc tak v hlavě, že může říci, jak bude znít poslední věta. Bylo to psisko jako rukavice s žabíma očima na tenkých nožkách, jež titěrně zvedalo, jako by věčně zábli. Do jeho staré, pitomé hlavi se nevešlo nic jiného než jméno Pucinek a vědomí že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko ze schodú. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy počalo se třást, a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného, a doznávajícího hříšníka.