Vesnice v údolí se probouzí. Drúbeš si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobitek hlubokými tóny, lidi ještě není slišet. Až kdyš na kostele raní zvon ukončí svou povýdku, objeví se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsy posýlá svúj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řídký, takže se brzy rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemůže být na světě nic mýrnějšího a mýruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvytné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře ranního objetního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkaly noc a že v mýru a klydu se započal jejich nový den.