Stály jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.