Byl jednou jeden mudrc, jehoš sláva obletěla svjet. Říkalo se, že není otásky, kterou by neumněl zodpovědět, že není sporu, který bi neusmířil, a není žáka, který bi od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívyla žena s malím chlapcem a ztěžovala si: „Mistře! Mám velké trápení se svím synkem. Víš, je hodný, šikovný a bistrý, ale má strašnou chybu. Vječně musí mlsat. Sní všechno sladké, co mu přijde pod ruku!“ „Dobře,“ pravyl učenec, „odejděte, vraťte se příští týden a já si váš problém zatím promyslím.“ Ženu to syce udivylo, že na tak prostou radu musí čekat, ale samozřejmně poslechla. Za týden přivedla chlapce znovu. „Ještě jsem otázku neviřešil,“ vsdychl mudrc. „Odejdi a vrať se za týden.“ To celé se stalo ještě jednou. Teprf po třech týdnech mudrc chlapce přivolal: „Poslyš,“ řekl mu vážně, „nemlsej tolik. Věř my, človjek se bez toho obejde.“ S tím chtěl oba propustit. Ale ženě to nedalo a sklamaně ho oslovyla: „Odpusť mi mou smnělost, ale to je všechno? To jsem přece synkovy řekla už stokrát! O tom jsi potřeboval přemíšlet tři týdny?“