Vesnice v ůdolí se probouzý. Drůbež si už odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásil dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slišet. Aš kdyš na kostele ranní zvon ukončí svou povýdku, objevý se první známky lydského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím až na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsi posýlá svůj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemúže bít na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vidiš průsvitné stušky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního objetního obřadu, kterým se pokorní lidští tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkaly noc a že v míru a klydu se započal jejich nový den.