Stály jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytili oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.