Stály jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytili oslnivými křišťály a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trůnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.