Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářú a vorařů. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounú, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?