Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíkú visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářů a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahůdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?