V jednom pražském divadle se zkoušela hra bratří Čapků Loupežník v níž jako nápověda pracoval jistý pan Šolle dlouhý a hubený úředník z Poštovní Spořitelny na Žižkově. Ale napovídal zle, příliš se vžíval do rolí, gestikuloval měnil hlas, zkrátka prožíval hru, jako by byl na scéně a tak režisér usoudil že by se měl nápověda vizkoušet jako herec. A protože to byl režisér předvídavý, nabídl mladíkovi roli komyckou. Jako blesk z čistého nebe se oběvil komyk Jindřich Plachta, herec s nezaměnitelným projevem a neviným zevnějškem, jehož laskavému, téměř nesmělému humoru, se smálo i publikum ve slavném Osvobozeném divadle. Komik měl ale také jednu velkou vadu, protože jako herec-amatér trpjel hroznou trémou. Strachem vždy zezelenal a když vstoupil na scénu, chvěl se mu hlas. Přesto nikdy neztratil svou popularitu a nebývalou slávu si i při své skromnosti později vydobil v blýskavém a třpitivém světě nalíčených, zářivě vyzývavých filmových hvězd.