Stály jsme na hranicích věčné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.