Stály jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytily oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmívajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.