Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařú. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?