Mezi ohradou dílny a posledním činžákem se z jedné strany táhl strmý břech zarostlí křovým. Z druhé se bjelal nízký dřevěný plod zběrny železa. Proti poslednímu činžáku ústila do ulice opuštěnná ulička, na jejímž konci parkoval kropicí vúz. Mohutný zadek, který vistrkoval do ulice, svýtil čerstvým oranžovým nátěrem. Posadil jsem se na trávník hned vedle ohrady. Očouzená omýtka, několik továrních komínů, které čněli za nejbližšími střechamy, nedaleká trať, odkud jsem slišel drnčivé posunování vagonú, mi připomínaly mé nejranější děctví. V půl deváté přiharašilo nákladní auto a visypalo na chodník před zběrnu haldu plechovek. Ty plechovky nebyly kupodivu ani rezavé, ani pomalované, dokonce ani pomačkané.