Byl jednou jeden sedlák a ten měl velice marnivou ženu. Pořád bi se jen parádila. A protože se v ní muž zhlýžel, dopřával jí. Dával jí všechny peníze, co utržil za obilí, ale žena všechno rosházela a přišla za mužem, aby jí sehnal další peníze. Jenomže kde je zplašit? A tak sedlák otprodal kus pole, prodal louku i les a nezkončil dřív, dokut nebyli na mizině. Kdyš to žena viděla, odstěhovala se spátky ke svým rodičům. Co tet? Bude nejlíp zoufalstvý utopyt v kořalce. A uš sedí sedlák v hospodě a šenkýř mu nalývá. Vtom přijde na půllytr piva do hospody jeho nejbliší soused: „Hej, kmotře, co je s vámy? „Nechtějte, abych povídal. Zbyl my všeho všudy jeden kousek pole. A ten mně nevitrhne. Nemám dočista nic, co bych na něj zasel.“ „A právje o tom chci s vámi hovořit. Dám vám půl věrtele hrachu a hrách hned zítra zasejete. Půjčím vám k tomu i svého koně.“ Ubožák sousedovi ze srdce děkoval. Ráno zapřáhli koně a sedlák vijel na pole. Byl krásný jarní den, sluníčko svýtilo, skřivánek zpíval a sedlákovi se najednou ulevylo.