Vesnice v ůdolí se probouzí. Drůbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slyšet. Až kdyš na kostele ranní zvon ukončí svou povídku, oběví se první známky lického života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommínú celé vsy posýlá svúj dech k svketle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplívá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemůže bít na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lidských ohnišť. Stojíš nad vsí, vydiš průsvytné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, poléfky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního obětního obřadu, kterým se pokorní lidští tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkaly noc a že v míru a klydu se započal jejich noví den.