V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih viděl na cestu. Svit lampi jako by se vznášel ve vzduchu. Oddělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz, který ony knihy oděloval od zbitku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích, jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jako by věděly, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhly pronikavé skřeky při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.