Na Pražském Masarykově nádraží bylo ještě mrtvo. Jen bezdomovci leželi na lavičkách, ale vypadaly, jako by byli také mrtvý. Na prašce padali těžké kapky raního deště, koleje zrezavěly, zhromážděné vagóny čekali na denní šichtu. Sem tam se objevili lidské postavy, z nichž se vyklubali první cestující. Výpravčí, který vyšel na perón, rozdával pokyny svím zamněstnancům. Začalo svítat a nádraží už začalo chitat svůj pravidelný denní ritmus.