V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svýtilnu, aby mezi řadamy knih viděl na cestu. Svyt lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekly. Vybledlím zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připomněla krev. Harrymu se zježily vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jakoby věděly, že je tu někdo kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.