Mezi neinformovaným občanstvem převládá od nepamněti bludný názor, že školství je blahodárná instituce kde zástupi mládeže jsou poučovány, a vychovávány obětavými muži a ženami. Z tohoto mylného předpokladu vycházely všichni reformátoři a bojovníci za novou Střední školu, pročež jejich snahy zatím vždy končily nezdarem. Neboť střední škola je ve skutečnosti kolbiště kde utlačovaný lid studencký vede nesmyřitelný boj proti panujícím kantorům. V tomto zápase jest veškerá inicyativa na straně studentstva. Uvážíme-li, že kantorstvo je vizbrojeno zbraní tak mocnou a drtivou jako jsou pětky neboli pumy pochopíme jaké vynalézavosti a neúnavnosti je třeba, aby bezbranný študák potřel nepřítele. Mnozí nezasvěcenci se domnívají že vyučovací hodiny jsou vyplněny intenzívní prací, po které je nutno načerpati nových sil, k čemuž jsou určeny přestávky. Ve skutečnosti je přestávka dobou horečné činosti. Za několik minut musí student opsat cvičení z matematiky které zapomněl doma vypracovat, vstřebat do sebe pět stránek o historii punských válek, připravit taháky naučit se zpaměti Erbenovi Svatební košile či vyjmenovat Jihoamerické řeky. V hodině pak odpočívá. Někteří nechápaví učitelé žáky ustavičně ruší neustálím vyvoláváním, napomínáním ba i řevem a pouštěním hrůzi.