Stály jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami stuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.