Stáli jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněli jako vír podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jakoby podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klid. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametali všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.