Stály jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pišný a vyzívavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.