Karel Čapek přiznával, že když namočí pero a napíše první větu, má celou věc tak v hlavě, že může říci, jak bude znít poslední věta. Bylo to psysko jako rukavice s žabíma očima na tenkých nožkách jež titěrně zvedalo jako, by věčně zábli. Do jeho staré pitomé hlavy se nevešlo nic jiného než jméno Pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa a těžký hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero, jež se s jekem horské bistřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko se schodú. A když vydělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka.