Karel Čapek přiznával že, když namočí pero a napíše první větu, má celou věc tak v hlavě, že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psisko jako rukavice, s žabíma očima na tenkých nožkách jež titěrně zvedalo jako, by věčně zábli. Do jeho staré pitomé hlavy se nevešlo nic jiného než jméno pucinek a vědomí že udělat loužičku je věc která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa, a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko se schodů. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást, a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka.