Karel Čapek přiznával, že když namočí pero, a napíše první větu má celou věc tak v hlavě, že může říci jak bude znít poslední věta. Bylo to psysko jako rukavice, s žabíma očima na tenkých nožkách jež titěrně zvedalo jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavi se nevešlo nic jiného než jméno Pucinek a vědomí že udělat loužičku je věc, která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa, a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero jež se s jekem horské bystřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko ze schodů. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy, počalo se třást, a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného, a doznávajícího hříšníka.