Karel Čapek přiznával, že když namočí pero a napíše první větu, má celou věc tak v hlavě, že může říci, jak bude znít poslední věta. Bylo to psisko jako rukavice s žabíma očima na tenkých nožkách, jež titěrně zvedalo jako by věčně zábly. Do jeho staré, pitomé hlavi se nevešlo nic jiného než jméno pucinek a vědomí, že udělat loužičku je věc, která se trestá. Jednou se za rachotu hromů protrhla nebesa, a těžký, hučící příval se vylil masivním proudem. V té chvíli se pískové nádvoří zámku změnilo ve žluté jezero, jež se s jekem horské bistřiny řítilo do parku, kde vyrývalo hluboké strouhy. V tu chvíli capalo psisko se schodú. A když vidělo pod sebou to boží dopuštění zátopy počalo se třást a nahrbilo hubený zadeček v pokoře kajícného a doznávajícího hříšníka.