V příštích dnech se sjelo do zámecké tvrze mnoho vznešených hostí. Jedlo se, pylo a o ničem jiném se nemluvilo, než o blýžící se velké události, o souboji, který rozhodne o budoucích majitelých panství zdejšího kraje. Jednoho sluného dne uprostřed léta sešli se hosté v blýzkém březovém háji. Jako poslední přicházejí zemanovi synové. Lesní rohy zasténaly. Šípi vylétly z napjatých tětiv. Dva stíny vykreslily na obloze stejné oblouky. Oči všech letěli s nimy ale nestačily jejich rychlosti. Hluboké ticho náhle prolomyl nadšený šum kolemstojících. Opět zazněl táhlí zvuk lesního rohu. Souboj zkončil. Okamžik, který rozhodl o budoucích vládcích této krajiny mynul. O kterém ze zemanových sinů budou moci říkat, že je vítězem? Ale tváře těch, kteří horečně hledají odpověď, zústaly udiveny a zděšeny. Dva šípy, dva střelci, a přece nikdo z nich nevihrává. Ostří šípů dopadla v krátké vzdálenosti od sebe stejně daleko. Údiv pojal všechny, kteří stály kolem. Starý zeman zvraštil čelo, a nenacházeje najednou slov, přistoupil k objema synům.