Stály jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovými klembami, které se třpytili oslnivími křišťály a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypětím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvěna života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuli pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.