Stály jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klembami, které se třpytily oslnivými křišťály a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jakoby podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samí vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu skamenělí služebníci s lesklým ledovím brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve kdyš nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmývajícím se palácem, pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.