Stály jsme na hranicích věčné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami ztuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klenbami, které se třpytily oslnivými křišťáli a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samí vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzývavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklím ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem pak jsme běželi přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovými klembami, kde varhany bouřili jako v soudný den.