Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařú. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?