Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhúm rybářů a vorařů. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línů, to se pekly vábné kousky kaprů a úhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní půvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?