Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to úhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařů. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnů a línú, to se pekly vábné kousky kaprů a úhořú. Když pan Hrous nosil na stúl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?