Pro tyhle honičky jsme nezměnili Karlovu karosériy. Stačilo, aby se oběvil na silnici a už se ho někdo snažil setřázt. Na ostatní vozy púsobil jako zchromlá vrána na smečku hladových koček. Dráždil skvělé rodinné kočáry, aby ho předhonili. Dokonce i blahobitní vousáči byly uchváceni neodbitnou závodní ctižádostí když spatřili před sebou poskakovat klapající káru. Kdo také mohl tušit že v tomto směšném tvoru bije velyké srdce závodního motoru! Lenz tvrdil že prý Karel působý významně na výchovu řidičů. Učí lydi úctě před tvůrčím úsilým, jež je obvikle skromě skryto v nenápadném rouše. To říkal Lenz, který rovněž tvrdil že je posledním z vimřelých romantiků a také prohlašoval, že by Karla nikdy neprodal. Milovali jsme Karlovy schopnosti, milovaly jsme společnou činost na vylepšení jeho výkonu, milovali jsme tento prudce tepající, ale zatím bezstarostný život.