Vesnice v údolí se probouzí. Drúbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno ze dvora se ohlásil dobytek hlubokými tóny, lidi ještě není slišet. Aš když na kostele ranní zvon ukončí svou povýdku, objevý se první známky lického života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát kommýnů celé vsy posýlá svúj dech k svketle modré obloze. Kouř se zvedá nevysoko nad střechy, je řídký, takže se brzy rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsí. Nemúže být na světě nic mírnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vydiš průsvytné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemyslíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesům, a znamení, která podávají jeden druhému a celému světu, že přečkali noc a že v míru a klydu se započal jejich noví den.