Stály jsme na hranicích vječné zimy. Pevným krokem jsme překročili ledovími vlnami stuhlý příkop jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovými klenbami, které se třpytily oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněly jako vír podzemní bystřiny. Ztrácely jsme se mezi mohutným sloupovím, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyšší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuli tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klyd. Mlčky stály kolem jeho trúnu zkamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve kdyš nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchali stmývajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří kde ruce duchů zametaly všechny stopy cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřili jako v soudný den.