V knihovně byla tma jako v hrobje a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Svyt lampy jakoby se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbytku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvi. Příliš mu toho neřekli. Vybledlím zlatým písmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jakoby věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíly ticho protrhli pronikavé skřeky při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spěšně ji zaklapl a dal se na útěk.