V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrůza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadamy knih vyděl na cestu. Svit lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo ůplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbitku knihovny, zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekly. Vybledlým zlatým pýsmem, které se už odlupovalo, tam stála slova v jazycích jimž nerozuměl. Některé knihy ani žádný název neměly. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připoměla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot jakoby věděly, že je tu někdo kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhly pronikavé skřeky při nichž Harrymu stidla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.