Stáli jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročily ledovími vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházeli jsme pod chrámovími klembami, které se třpytily oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněli jako výr podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpírali samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížily k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolali samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pyšný a vyzívavý klid. Mlčky stáli kolem jeho trůnu skamenělí služebníci s lesklým ledovým brněním kolem žulových hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysi a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholi jejich jmény. Teprve když nejvyšší z nich zmizel v bělavých mlhách rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem, pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuli pod chrámovími klembami, kde varhany bouřily jako v soudný den.