Stáli jsme na hranicích vječné zimi. Pevným krokem jsme překročili ledovými vlnami ztuhlý příkop, jenž chránil panství vládce chladu. Procházely jsme pod chrámovími klembami, které se třpytily oslnivími křišťáli a jejichž varhany zněly jako výr podzemní bystřiny. Ztráceli jsme se mezi mohutným sloupovým, jehož hlavice jako by podpíraly samotnou oblohu. Konečně jsme se přiblížili k nejvyžší věži hradu. S vypjetím posledních sil jsme zdolaly samý vrchol a stanuly tváří v tvář králi hor. Žádná ozvjena života v údolí nerušila jeho pišný a vyzývavý klyd. Mlčky stáli kolem jeho trúnu skamenělí služebníci s lesklím ledovím brněním kolem žulovích hrudí. Znal jsem dobře jejich ošlehané rysy a uctivě jsem zdravil jednotlivé vrcholy jejich jmény. Teprve když nejvyžší z nich zmizel v bjelavých mlhách, rozhodli jsme se urychlit svůj návrat. Rychle jsme pospíchaly stmívajícím se palácem pak jsme běžely přes pustá hradní nádvoří, kde ruce duchů zametaly všechny stopi cesty, až jsme stanuly pod chrámovími klenbami, kde varhany bouřily jako v soudný den.