Vesnice v údolí se probouzí. Drůbež si uš odkokrhala a odkdákala své ráno, ze dvora se ohlásyl dobytek hlubokýmy tóny, lidi ještě není slišet. Až když na kostele raní zvon ukončí svou povídku, objevý se první známky lidského života. Bledý kouř začne stoupat nad jedním komýnem, nad druhým, třetím aš na konec všech padesát nebo šedesát komínů celé vsi posílá svúj dech k světle modré obloze. Kouř se zvedá nevisoko nad střechy, je řítký, takže se brzy rozplývá v čisté vzdušné báni nad vsý. Nemůže bít na světě nic mýrnějšího a míruplnějšího než toto dýchání jitřních lických ohnišť. Stojíš nad vsý, vydiš průsvytné stužky a vlajky kouře, jsou tak bez tíhy a tak nehmotné, že nemislíš ani na hrnečky na plotnách, na kávu, mléko, polévky, ohřívané placky, zdá se ti jenom, že jsou to kouře raního obětního obřadu, kterým se pokorní ličtí tvorové připomínají nebesúm, a znamení, která podávají jeden druhému a celému svketu, že přečkaly noc a že v míru a klidu se započal jejich noví den.