V knihovně byla tma jako v hrobě a Harryho jímala hrúza. Rozžehl si svítilnu, aby mezi řadami knih viděl na cestu. Svit lampy jako by se vznášel ve vzduchu. Odělení s omezeným přístupem bylo úplně vzadu. Harry opatrně překročil provaz který ony knihy oděloval od zbytku knihovny zdvyhl lampu a začal číst jejich názvy. Příliš mu toho neřekli. Vybledlým zlatým písmem, které se už odlupovalo tam stála slova v jazycích jimž nerozumněl. Některé knihy ani žádný název neměli. Na jedné z nich byla tmavá skvrna, která mu připomněla krev. Harrymu se zježili vlasy na hlavě. Z knih vycházel tichý šepot, jako by věděli, že je tu někdo, kdo tu nemá, co pohledávat. V tu chvíli ticho protrhli pronikavé skřeky, při nichž Harrymu stydla krev v žilách. Kniha křičela. Spješně ji zaklapl a dal se na útěk.