Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování ůmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázkú ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařů. A co nabízeli hostům? Inu, lahúdky. Ta vúně! To voněly polévky z okounů, cejnů a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a ůhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosů?