Pan Hrous měl hospúdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanú. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou ůpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánků a hrníčkú, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářú a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahůdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounů, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprú a úhořú. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propújčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?