Pan Hrous měl hospůdku na samém břehu Vltavy. Bylo to ůhledné staveníčko ve stínu košatých kaštanů. Pan Hrous mu dal to pojmenování úmyslně. Na stěnách dvou úpravných pokojíků visely rybářské sítě. Na policích stály řady džbánkú a hrníčků, do jakých hastrmani ukrývali dušičky. Stěny byly plné obrázků ryb. Večer co večer tu návštěvník mohl naslouchat příběhům rybářů a vorařú. A co nabízeli hostúm? Inu, lahúdky. Ta vůně! To voněly polévky z okounú, cejnú a línú, to se pekly vábné kousky kaprů a ůhořů. Když pan Hrous nosil na stůl, míval tmavozelený fráček, který jeho postavě propůjčoval zvláštní púvab. Všimli jste si těch dlouhých šosú?