Nedá se nic dělat, jak řekla paní učitelka tělesné vchovy, lžařský vcvk mus absolvovat každý. Jenom ten, kdo přinese lékařské potvrzení nebo kdo v den odjezdu onemocní, bude omluven. Moje námtka, že nechci jet, protože nemám rád zmu, neuspla. Kdy jsem si musel poprvé v životě obout lžařské boty, zdálo se mi, že už to nemže bt horší. Ale mohlo, na boty toti přišl ještě lže. Od té chvle jsem si připadal jako svj vlastní pomník: stejně těký, stejně neobratný. Svěkové, kteří se nebál držet se v mé blzkosti, hodně vpovídají, že jsem sochu připomnal i stlem jízdy. Hned při třetím sjezdu, kdy se m samotnému zdálo, že už se lepším, jsem zmzel v nedalekém lesku. Socha by se pravděpodobně takovým pádem, jaký se mi podařil, nenapravtelně rotříštila. Já jsem s však jenom zloml levou nohu, pravou ruku a klíční kost, a tak vlastně vcvk nemohl dopadnout lépe. Na hory, jak se zdá, už nikdy nemusm, a ta blá sádra, ta m tolik sluší!